Reality is sometimes like a dream - KONEC 2.část

6. května 2012 v 13:12 | Luss |  Reality is sometimes like a dream


2. část konce ;)



Nekomunikuje. "Co ti je Liame, jsi nějakej… zaraženej." Neodpovídal. "Ále, rozešla se s ním Danielle." Řekl Harry. "Aha, tak to mi je líto." Politovala jsem ho. Stejně nemluvil. Akorát mi ráno s klukama řekl to Stef vstávej. Pak už nic. Za chvíli mě kluci odvlekli do auta, kde mi zavázali oči. Pak jsme někam jeli. Asi za 20 minut jsme zastavili. "Héj, jako co to?" divila jsem se. "Uvidíš." Řekl nadšeně Louis. Pomohl mi z auta a pak mě všichni zase táhli do nějaké budovy. "Tadááá!" vykřikli všichni a odvázali mi oči. Zamrkala jsem. "Co.. co to je? Kde to jsme?" řekla jsem. "To je… to je náš nový byt lásko!" řekl Louis nadšeně jako malé dítě a dal mi pusu. "Aha, no je to tu krásný. Moc. Můžu se zeptat proč?" otázku jsem položila všem, ale pořád jsem se koukala na Louise. "Je to vymalováno do tvých oblíbených barev. No víš, říkal jsem si, že je trošku divné bydlet s Harrym." Odpověděl nakonec Louis a Harry ho za poslední větu šťouchl do žeber. "Máte i konečně svou velkou postel a takový ty věci." Řekl Harry z vesela. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Ostatní se přidali. "Ty jsi pako Harry." Projevil se taky konečně Liam. "Liame, ty mluvíš?" rýpla jsem si do něj. "Ále, oni se už zase s Danielle udobřili." Řekl Harry. "Aha." Odpověděla jsem jednoduše a šla se porozhlédnout po domě/bytě, či co to je. Budu tomu říkat byt jako Lou, i když je dvoupatrový. Dole byla kuchyň, jídelna a obývák. Nahoře pak byla koupelna, ložnice a taková, no něco jako herna. "Lou, ten bejvák je fakt fajn." Dostala jsem ze sebe. "To tě muselo stát miliony!" řekla jsem o objala ho. "Pro tebe všechno lásko." Řekl a dal mi pusu. Druhý den jsme si přestěhovali věci. "Půjdu se vykoupat." Křikla jsem na Louise. Ano, my máme vanu, ne jen pitomou sprchu. "No to snad nemyslíš vážně! Beze mě?! Počkej na mě, půjdu s tebou." Řekl a vyprskl přitom smíchy. "No tak jak chceš, ale nevím, jak se do tý vany oba vejdem." Špitla jsem si pro sebe. "Říkala jsi něco lásko?" zeptal se mě, když nesl poslední krabici. "Ne, jen ať napustíš vodu." Řekla jsem mu skoro příkazem. Ochotně přiskočil k vaně a vodu pustil. To, že se budeme koupat oba nahý mi nevadilo. Viděla jsem ho nahýho už milionkrát a on mě taky. To bylo v klidu, ale proč se chce najednou koupat se mnou. Nikdy to nechtěl. "Beztak na mě něco chystá. Cítím to." řekla jsem si pro sebe a když jsem si uvědomila, co jsem právě řekla, vyprskla jsem smíchy. "Voda je hotová zlato." Křikl na mě Louis. Když jsem do koupelny přišla, Lou už byl ve vodě. A ve vodě bylo spousta pěny. "Ááá, Loui, vždyť je to studený." Řekla jsem a roztočila jsem kohoutek s teplou vodou. "Mě to teda takhle vyhovuje." "Ale mě ne!" řekla jsem se smíchem.Když voda byla "tak akorát", konečně jsem do ní vlezla. "Stejně to je furt studený." Řekla jsem nakonec. "Hmm." Řekl a začal na mě cákat vodu. "Ááá, nech toho, slyšíš?" neposlechl a tak jsem na něj cákala taky. Když už pak skončila naše ehm... vodní bitka, tak jsem se umyla a chtěla vylézt z vany ven, jenže mě Louis chytil za ruku. Připadala jsem si jako tenkrát, když mě chytil za ruku a dal mi VIP lístek. "Co je?" zeptala jsem se zmateně. Začal mě líbat jako nikdy jindy. Ani nevím jak ocitli jsme se v posteli a no už víte co… ehm.. nebudu to tu popisovat. Nakonec jsme usnuli. Ráno jsem se vzbudila poměrně brzo, ale Louis už v posteli nebyl. Slyšela jsem ale někoho dole. Šla jsem se umýt, učesat, namalovat a obléknout se. Pak jsem sešla dolů. Bylo tam všech pět kluků. Ještě rozespale jsem řekla: "Co tady blbnete, vždyť je půl osmý!" zívla jsem. "No, chtěli jsme ti udělat snídani." Řekl Naill. "A to jako všichni? Lou by to určitě zvládl sám, že ano zlato?" řekla jsem a vrhla pohled po Louisovi. "No…" řekl a pokrčil rameny. "Aha." Řekla jsem a neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Po snídani odešli všichni kromě Harryho a samozřejmě Louise, který je teď pořád se mnou. "Nakonec jsi měl pravdu Harry." Špitl mu Louis a kývl hlavou směrem ke mě. "To jako fakt?!" zeptal se Harry udiveně. Louis kývl a usmál se. Nejspíš mysleli, že jsem je neslyšela. Ale jen tak do vzduchu jsem řekla: "Lásko?! Musíš to všem říkat na potkání? Kdo ještě o tom ví?" smála jsem se. Věděla jsem, že jde o včerejšek. O co jiného. "No Stefanie! Gratuluju! Teď musím dát Louisovi 50 liber." Řekl a já se musela smát zase. "Takže sázka jo?" zeptala jsem se a jen tak ze srandy jsem vrhla na Louise vražedný pohled. "Ale…" musela jsem se začít smát. On je tak sladkej. Když se snaží lhát, když se snaží z něčeho vykroutit nebo vysvětlit. Dala jsem mu pusu. "Ty moje trdlo." Špitla jsem mu do ucha. Harry se neubránil smíchu taky. "Vy jste oba paka." Dovolila jsem si do nich rýpnout. Po hodině, co Louis a Harry hráli "velmi zlý srabble o nejdelší slovo" Harry odešel. "Takže kdo o tom ví?" řekla jsem, jakmile se za Harrym zavřeli dveře. "No…" dostával ze sebe: "... Zayn.. no všichni." Řekl a koukl se na podlahu. Byl ale otočený zády ke mně. Přistoupila jsem k němu potichounku ze zadu a objala ho kolem boků. "A tohle jim řekneš taky?!" nepoznávala jsem se, ale to už jsem Louise zase táhla do ložnice, kde nastala zase ta ona "postelová scéna" …ehm. "Miluju tě." Řekl mi, když jsme jaksi skončili. "Já tebe víc." Vlepila jsem mu pusu. Bylo skoro půl čtvrtý. Louisovi zazvonil mobil, přišla mu SMSka… od Eleaonor. "Co píše?" zeptala jsem se a Louis mi ukázal mobil: Ahoj, Loui. Vidim, ze se mas dobre s tou devkou. Ja jsem se k tobe chtela vratit, ale prijela jsem z Mexika a dozvim se, ze chodis s nejakou ubohou courou? Myslela jsem, ze mas na vic. Tes se, prijedu. Pozdravuj tu svoji.. ehm.. nebudu jmenovat. Cau! :-( "To je ale kráva." Řekla jsem nahlas, i když to mělo být jen pro sebe. "Z toho si nic nedělej. Věděl jsem, že tohle nastane, až se vrátí. Ona neunesla to, že já si hned našel tebe a ona nikoho.Závidí ti. Ale stejně se bude stavovat u Harryho, kde si ona myslí, že stále bydlím. S Harrym jsem se domluvil, že jí to neřekne." Řekl a nic si z toho evidentně nedělal. "Hmm." Řekla jsem na konec a vstala jsem. "Ale co když zjistí, kde bydlíme?! A… bude… bude ti volat!" zpanikařila jsem. Louis vstal a chytl mě za boky a objal. "To se nikdy nestane lásko." Zašeptal mi do ucha. Oblékli jsme se. Když jsme sešli dolů akorát někdo zvonil. Znervóznila jsem, co když to je Eleaonor? Koukla jsem se "kukátkem". "Zayn, co ten tu sakra dělá?" šeptla jsem. Louis zatím otevřel. "Čau Zayne, co tu děláš?" zeptala jsem se ho. "No, šel jsem tak náhodou kolem a říkal jsem si, že se stavím." Věděla jsem, že lže, ale nijak jsem to neřešila. "Aha." Dodala jsem. "Tak pojď dál." Přivítal ho Louis. Šla jsem si sednou k televizi. Oni si sedli ke stolu a o něčem diskutovali. "Volala mi Eleanor. A chce sem přijet." Řekl Zayn potichu, ale stejně jsem ho slyšela. "Vážně?" řekl Louis nevzrušeně. "Takže ona už ti taky volala?" zeptal se opět Zayn. "Psala Zayne, psala." Vložila jsem se do rozhovoru. "Ona… ona to ví?" zeptal se zmateně Zayn. "Jo a vadí ti to nějak?" řekl Louis tak jako vysmátě, ale Zayn to mohl pochopit jinak. "Nee, vůbec." Odpověděl Zayn rozrušeně. "Stejně ani neví, kde bydlíme. A i kdyby přišla, co by udělala hm? Leda tak velký hovno!" řekl Louis a já se Zaynem jsme se začali tlemit. "No.. tak já půjdu. Ahoj." Řekl po asi minutě mlčení Zayn. Zabouchli se dveře. Louis se usmál. "Tak co podnikneme teď?" zeptal se Louis a asi zase čekal, že ho nadšeně odvedu do postele. "Dneska nemám na nic náladu." Řekla jsem otráveně. "Ty si myslíš, že fakt přijde? Nepřijde. I kdyby přišla, tak ona nic nezmění. Počkat! Ty se bojíš, že bych se k ní vrátil, že jo?" měl docela pravdu. Ona je hezčí než já. A oni byli spolu tak dlouho. My se známe sotva 3 měsíce? "Hm.." odpověděla jsem nakonec. "Ale zlato! K ní bych se v životě nevrátil. Budu jen s tebou. Napořád." Koukl se mi do očí. Já mu v očích viděla, že mluví pravdu. On mi zase v očích viděl tu malou, malinkatou jiskřičku naděje. Jak už jsem říkala, mluvil pravdu. Opravdu mě miloval. Maximálně jak jen to mohlo jít. Já ho taky milovala. Jen… Co to tady kecám, jaký jen. Žádný jen. Musela jsem si to v hlavě urovnat. Takže: Louis mě miluje a nikdy by se k Eleaonor nevrátil. Ona nepřijde, stejně neví, kde bydlíme a Harry jí to neřekne. Musela jsem si nacpat hlavu plnou těchto vět, i když jsem jim nevěřila. Nechtěla jsem vypadat jako tělo bez duše nebo jako mrtvola, která šrotuje svůj primitivní mozeček nad tématem Eleaonor a že určitě přijde a přebere mi Louise. Vzchopila jsem se. "Tak, jdu se sebou něco udělat." Louis vypadal překvapeně. Asi si myslel, že tu budu celej den sedět jako brambora. "Co jít třeba někam ven? Paparazzi mají málo fotek. Chcu se zase na sebe koukat na novinových stánkách." Louis vypadal ještě překvapeněji. "Stef? Jinak mozek máš v pořádku? Před chvílí tu sedíš jako tělo bez duše a teď chceš jít ven? Paráda! No počkat! Nevlezl do tebe nějakej démon?" pláct tak divnou větu. "Á jsem démon z pekel, zabiju tě." Řekla jsem a přitom prskala smíchy. Šla jsem se upravit. Vzala jsem si na sebe…. No co si vlastně vzít? Mám nápad, schválně, jestli si toho Louis všimne. Vzala jsem si to, co jsem měla na sobě ten den, co jsem ho poprvé viděla na živo. Dneska jsem na sebe nanesla snad tunu makeupu. Jen tak, aby si mě lidi všimli. Co to kecám, jakmile je se mnou Louis, lidi si nás všimnou okamžitě. "Ohh, zlato! Tobě to sekne! A ty máš to oblečení jak jsi měla poprvý!" všiml si. Je velmi pozorný. "Ano, díky." Odpověděla jsem, ale neslušelo mi to. Nebyla jsem pěkná. Byla jsem ošklivá. Louis uslyšel ten můj tón jako - haha, takový vtípky si nech radši pro sebe. "Ale fakt, jsi krásná." Neodpověděla jsem mu. Na co? Vyšli jsme ven. Konečně mezi lidmi. Šli jsme tam, kde je lidí nejvíc. Na náměstí. "Heleďme se. Kdo to taky vyrazil ven?" řekl klučičí hlas za námi. Hned jsme poznali, kdo to je. "Liam." Vykřikli jsme s Louise naráz. "Co tu děláš?" zeptala jsem se. "No… čekám na Danielle." Řekl a najednou někdo vykřikl. "Tak tady jste vy dvě holubičky." Eleaonor! Pro Bůh, ne! Co tu dělá! Měla jsem raději růstat doma, ale co už. Měla jsem chuť se rozbrečet. Ale vypadala bych jako nula a tak jsem slzy úspěšně zadržela. Louis jí chtěl něco říct, ale já ho předběhla. "Nech to na mě brouku." Ohlídla jsem se ještě po Louisovi, mrkla na něj a nahodila jsem drsňáckej výraz. Jak Louis tak i Liam vyprskli smíchy, jakmile jsem se snažila pozvednout ret. Začala jsem se chovat jako strašně namyšlená bárbína: "Ahoj, hvězdo. Co tu děláš holka? Z Mexika už tě vyhodili, ses jim tam moc nehodila co? Ani v Mexiku tě žádnej kluk nechtěl. Ani se nedivím. Přišla jsi pozdě, Boo Bear je můj a ty s tím absolutně nemůžeš nic dělat." Chvíli na mě zírala. "Myslíš?" řekla a šla k Louisovi a chtěla mu dát francouzáka. "Vypadni ode mě ty děvko!" vyjel na ní Louis. Takovýho jsem ho neznala. "Miluju Stefanie, ne tebe." Řekl už poněkud klidně, protože si všiml, že naší estrádu sleduje skoro celé náměstí. "Tuhle? No jak myslíš! Víš Louíku, moc si mi chyběl a .." nedokončila větu. "Ty jsi mi rozhodně nechyběla. " řekl a když se k němu začala lísat odstrčil jí. "Takže ty už mě nechceš?" udělala psí oči. "Tebe? Nikdy!" řekl Louis a pak už jen beze slov odešel. Poslala jsem Eleanor "vzdušnou pusinku" a šla dál s Louisem. "Dobře ty!" pochválila jsem Louise. "Díky." Začervenal se. Pokračovali jsme dál v chůzi. Nevěděla jsem, kam jdeme. Zřejmě ani on to nevěděl. Prostě jsme jen šli a šli a šli. Konečně se už nemusím starat o to, že mi Eleanor přebere Louise. Mám takový hřejivý pocit u srdce. Ještě že ho mám. Vydržím ještě 10 dní a bude mi 20 let. Toto ale utíká. Pak hurá do Paříže, pak zase 15 zpět a pak Vánoce a Louisovi narozky. Jen nevím, co mu koupím. Mrkev. Měl by radost. Ne, teď musím sledovat, co má rád a co by chtěl a koupím mu to. Louis spatřil, že přemýšlím. "Už zase šrotuješ svůj mozek." Byla to pravda, ale nemohla jsem říct, nad čím opravdu přemýšlím, pak by to nebylo překvápko. "Jo, přemýším. O Paříži." Řekla jsem a usmála se. Nevím, jesli věděl jestli lžu nebo ne. Bylo mi to jedno. Šli jsme asi tři kilometry. Proč jdeme tak daleko? Došli jsme k staršímu baráku. "Tady jsem dřív bydlel, s rodiči. Teď tu bydlí mamka. Táta…" řekl smutně. "Já vím." Nechtěla jsem ho trápit. S jeho matkou jsem se setkala už několikrát, ale vždycky ona byla u nás, oprava, u Harryho, takže jsem nevěděla, kde bydlí. "Ahooooooj mami!" vykřikl Louis a objal mámu. "Louí, jsem moc ráda, že tě vidím. Ahoj Stefanie, moc ti to sluší." Řekla nadšeně. "Dobrý den paní Tomlinsonová a mimochodem vám to sluší mnohem víc." Pořád se usmívala. "Ale no tak, budeme si tykat. Jsem Jay." A podala mi ruku. Stiskla jsem jí. "No tak dobře. Jsem Stefanie." Nestihli jsme si popovídat, protože mě Louis odvedl do jeho starého pokoje. "Nevěděl jsem, že se to vyplní." Plácl a já nevěděla o čem mluví. Z pod postele vytáhl menší krabici. Odfoukl z ní prach a otevřel jí. Byli tam různé věci, ale on vzal papír hned na vrchu. "Když mi bylo třináct, nechal jsem si vyvěštit budoucnost. Vyšlo mi, že má manželka se bude jmenovat Stefanie, bude mít narozeniny 9.12. a bude mít ráda černou barvu. Sedí to na tebe. Pak mi i vyšlo, že budu slavný. Ale… prostě, jak jsem se dozvěděl, že to na tebe sedí, věděl jsem, že k sobě patříme." Vysypal ze sebe a já vykulila oči jako dva tenisáky. "V..vážně? Opravdu?" nemohla jsem uvěřit tomu, že nějaká věštba se naplnila a ještě takhle přesně. "Jo, taky jsem tomu nemohl uvěřit. Prostě jsme si souzení. Co jsem to řekl za pitominu." Zasmál se. Sešli jsme zase dolů. Paní Tomlinsonová… ehm, nemůžu si zvyknout na tykání. "Jé děkujeme mami." Vletěl Louis Jay do náruče. Dal jí pusu a čekal nějakou mou žárlivou reakci. Je mimo. Nevadí mi to. Vždyť je to sakra jeho matka. Dokonce jsem se i usmívala. Louis nechápal. Musela jsem se už smát naplno. "Co je?" zeptali se "Tomlinsonovi" naráz. "Nic, nic. Jen mi hrabe." Pořád jsem se řehtala. "A děkujeme za ty tousty paní Tom… ehm.. Jay." Usmála se. "Vůbec nemáte zač, už se těším až…" nekončila větu. Louis jí přerušil. "Pšššt mami, ona to ještě neví." Co sakra nevím? "Co sakra nevím?" zopakovala jsem svou myšlenku nahlas. "Ale nic, to je překvapení." Řekl Louis. To by mě zajímalo, co to je za překvapení. "Hele mami, my už musíme. Stejně se ještě musíme stavit k Naillovi." K Naillovi? Co tam sakra? Ale nechtěla jsem být "ta, co se pořád ptá" a tak jsem radši mlčela. Došli jsme k němu. Už čekal před domem. "Lásko, já si teď potřebuju něco zařídit. A nechci, abys byla doma sama, tak tu budeš s Naillem. Stejně s ním trávíš málo času a tak…" přerušila jsem ho: "Jasně, jasně, tak už běž." Řekla jsem ironicky. Odešel. Šli jsme k Naillovi Sedli jsme si na gauč. Mlčeli jsme. Nechtěla jsem se s ním moc bavit. "Tak co, jak vám to klape?" zeptal se nakonec. "Co? Jo.. ehm.. klape nám to skvěle. Louis je úžasný. Jen nechápu, jak se zrovna mohl zamilovat do mě. Co na mě vidí? A proč se vlastně ptáš?" Má odpověď byla sice divná, ale pravdivá. "Jen tak." Pak už pokládat nudný otázky, na který jsem mu moc neodpovídala, protože jsem byla unavená. "Hele, já zajdu pro pití jo?" nabídl se. Zmohla jsem se jen na "hm". Usnula jsem dřív, než se stačil vrátit. Byla jsem prostě unavená. Po deseti minutách mě něco probudilo. Co to sakra? Ležel na mě polonahý Naill. "Pane bože, Naille! Co to do prdele děláš? Sakra okamžitě ze mě slez! Co tě to do píči napadlo? Seš normální?" seřvala jsem ho. Co to jako znamenalo, je normální? "Ježiši, promiň, promiň. Já… já nechal jsem se nějak unést, nevím co mě to napadlo. Vážně promiň…" Promiň? On si myslí, že mu skočím na nějaký kecy? "Promiň nestačí. Pane bože. Můžu vědět proč? Vždyť Louis mohl přijít a… a uvidět tě. A…" jakmile jsem zmínila jméno Louis, Naill znervózněl a vykoktal: "Hlavně… hlavně to neříkej Louisovi! Prosím… neříkej mu to." Žadonil. "Ale do tebe bych to neřekla. Nikdy bych to do tebe neřekla. Kdybych s Louisem nechodila, tak klidně, ale… já prostě nemůžu… nemůžu ho podvádět. Nemůžu, on je moje všechno a prostě... prostě vážně nemůžu..." řekla jsem upřímně. Naill si zrovna dooblékl tričko, když přišel Louis. Tak to bylo o fous. "Tak ahoj Naille." Řekl Louis. Já se však s ním nerozloučila. Ani jsem nechtěla. Byla jsem na něj naštvaná. Ale nechápu to. Proč to udělal? Celou cestu jsem mlčela. "Tebe ani nezajímá, co jsem byl zařizovat?" zeptal se Louis. "Ne, proč?! Stejně bys mi to neřekl. Tak na co se ptát." Louis poznal, že jsem nějaká divná. "Co ti je Stef? Celou dobu nemluvíš! Co se stalo? Mě to můžeš říct." Zaváhala jsem. Mám mu to říct nebo ne? Když mu to řeknu, tak se s Naillem pohádají a kapela už nebude taková, co bývala, což nechci. A když mu to neřeknu, budu o tom pořád přemýšlet, bude mě trápit svědomí, Louis se mě pořád bude ptát, co mi je. Což jsem taky nechtěla. Navíc jsem neuměla moc lhát. "Tak co se stalo Stef?" dožadoval se odpovědi. Celá jsem se začala klepat. Bylo mi špatně jako tenkrát, když jsem spadla a museli mě odvést do nemocnice. Rozbrečela jsem se. Byli jsme v parku a tak jsem si sedla na lavičku. Sledovalo nás několik lidí. "Tak co se stalo?! Co ti udělal? Snad tě…" řekl vyděšeně. "Sama nevím, co se stalo. Neznásilnil mě. Ale usnula jsem a když jsem se vzbudila, tak.. tak na mě ležel polonahej. Nevím, co chtěl dělat dál. Hned jsem ho seřvala. Je to odpornej slizoun. Už ho nikdy nechci vidět. Nikdy!" řekla jsem ubrečeně. Snažila jsem slzy zadržet. Sama nevím, proč jsem brečela. Přece se skoro nic nedělo. "Ten parchant! Vyřídím si to s ním! Už zase." Byla jsem zaskočená. "Jak zase?" nechápala jsem. "Zkoušel to i na Eleanor. Ta s ním chvíli měla románek. Když jsem to pak zjistil, rozešla se se mnou." Aha, tak proto se s ním rozešla. Ale proč se nerozešel on s ní? "Pak to chtěl zkusit i na Danielle. Ale ona mu nafackovala dřív, než něco udělal. Ale myslel jsem, že tebe nesnáší a tak to na tebe nezkusí. Mýlil jsem se. Promiň, vážně moc promiň." Utřel mi slzy. "Prosím tě! Nech ho být. Neměla jsem usnout. Moje chyba. Neomlouvej se mi. Ale nech ho bejt, nemá to cenu a… a pak by se rozpadlo celý One Direction. Už byste nebyli jako dřív. Nikdy. Dělej, jako že nic nevíš." Louis mě nechápal: "Proč… proč se ho zastáváš? Vždyť víš co ti mohl udělat…." Nedokončil větu. "Já ti nepláchnu jako Eleanor. Ona není já. Vážně, klídek, to bude dobrý." Snažila jsem se na něj usmát, aby byl to spíš úšklebek. "Dobrá, jak myslíš, ale vážně nemám to s ním vyřešit?" zakroutila jsem hlavou. Zvedla jsem se z lavičky. Sledovalo nás víc jak 15 lidí. Ale nevěděli o koho jde. Snad. Šli jsme domů. Snažila jsem se být co nejvíc v pohodě. Docela mi to šlo. Dělala jsem, jako by se to odpoledne nestalo. "Svině. Naill je svině." Řekl si potichounku Louis když vařil večeři. "Máš pravdu." Souhlasila jsem. "On si myslel, že mu dáš, jako mu dala Eleanor. Děvka jedna." Pokyvovala jsem hlavou. Dovečeřeli jsme. Louis si šel dneska lehnout ve stejnou dobu jako já, což se divím. "Tak co třeba dneska?" věděla jsem o čem mluví. O sexu, o čem jiném. "Noo a byl jsi dneska hodnej?" popravdě se mi do toho ani moc nechtělo, ale kvůli němu. Ani neodpověděl a už na mě ležel polonahej. Připomnělo mi to odpoledne. Lou si asi na to vzpomněl taky. "Jé promiň." Lehl si zase zpátky. No tak, vzpamatuj se. Jen na tobě ležel člen k One Direction. To by si přála přece každá fanynka ne? "Né! Dobrý." A to už jsem zase ležela na Louisovi já a líbala ho. "A vážně ti to…" Zakroutila jsem hlavou. "Vždyť se skoro nic nestalo." Řekla jsem se smíchem a zase jsem se cítila ve své kůži. Najednou jsme byli oba nazí a šli jsme rovnou na věc. Nebudu vám to tu popisovat. Tak víte jak se to dělá. Úplně jsem při tom zapomněla na celej ten den, co jsem prožila a hlavně jsem vymazala ze svých vzpomínek celé to odpoledne a Nalila jsem vymazala též. Ehm.. po dvou hodinách jsme spokojeně ulehli každý na svou stranu. "Wow, takovou tě teda neznám." Řekl Louis se smíchem. "I ty lichotníku." Vyprskla jsem smíchy. "Taky nevím, co se to se mnou stalo. Ale… stačí se jen uvolnit a chvíli vypnout mozek. Nepřemýšlet u toho." Dala jsem Louisovi ještě pusu a pak jsme oba usnuli. Ráno jsme se probudili. Bylo asi půl dvanáctý. "Hele lásko, teď mi volal Harry, že mám přijít ještě na jednu zkoušku, než pojedeme do Paříže. Vím, že asi Nailla nechceš vidět a já taky ne, ale nechceš jít se mnou?" Koukala jsem na něj, jako kdybych spadla z višně, protože byl pořád nahej a ještě se neoblíkl. To snídal nahej? Dobrej nápad! "Moc ráda půjdu." Louis se maličko divil. "Tak fajn, připrav se. Za hodinku jedeme." Křičel už z koupelny. "Uh, za hodinu? To nestihnu. Vletěla jsem do sprchy, když tam zrovna chtěl jít Louis. Stejně jsem počítala s tím, že vleze za mnou a taky, že se stalo. Rychle jsem se opláchla a umyla vlasy. Vyletěla jsem ze sprchy a málem jsem hodila hubu. Vysušila jsem si vlasy. Pak jsem se utíkala převlíct. Lítala jsem po době jako zběsilá. Pak jsem se nalíčila. Hodina uběhla jako voda. Sama jsem taky nevěděla proč jsem tam chtěla jít. Chtěla jsem se Naillovi "pomsít" nebo jsem snad chtěla vidět jen ostatní čneny 1D? Neřešila jsem to. "Lásko už musíme jet." Řval Louis z předsíně. "Jo, jo, hned budu." Popadla jsem mobil a letěla dolů. Nevím proč, ale chtěla jsem řídit a tak jsme jeli mým autem. Mým autem značky porsche. Nenáviděla jsem to auto, ale dostala jsem ho jako dárek k osmnáctinám. Musela jsem dělat, že se mi líbí. Proč mi nekoupili mercedes? Ale po těch zážitcích, co jsem s tímhle autem zažila ho mám o něco víc ráda. Dorazili jsme na místo rychleji než všichni ostatní. No prostě to moje rychlé řízení nás oba jednou zabije. Čekali jsme snad půl hodiny. Jako první dorazil samozřejmě Harry. Pak přijel Zayn a chvilku po něm Liam. Naill pořád nikde. Docela nás to sralo. "No tak sakra kde jsi?" zařval Harry do mobilu, který mě puštěný nahlas. "Noo… no já asi ne…nepřijdu." Ozval se rozklepaný hlas. "Jak myslíš, že nepřijdeš, okamžitě přijď. Za deset minut ať jsi tady!" Harry ukončil hovor. Asi se dozvěděl, že sem jdu i já. Nechce mě vidět. Já jeho taky ne, ale nechtěla jsem bejt troska a sedět celej den doma. On je troska, když ani nechce přijít. Je to nula. Cítila jsem k němu větší odpor než kdy jindy. NE! Nemysli na to! "Nevíte někdo co mu je?" zeptal se Zayn. "Ehm… zase ho popadlo to… no víte co." Vysvětlil jim tak nějak Louis. "Cooože?" vykulili oči. "Jako… jako na Stef?" Louis přikývnul. "To je ale debil. A jak to že na Stef? Vždyť jí nesnášel. Doufám, že jsi mu nedala…." Řekl Harry. "Seš blbej?! Jemu? Nikdy! Vzbudila jsem se dřív než něco zkusil." Vyprskla jsem smíchy. Asi všichni nechápali, proč se tomu směju. "No co?! Se tomu nemůžu smát?" zasmáli se taky. Naill doopravdy za asi za deset minut přišel. Byl zničenej. Nemluvil. Byl jako tělo bez duše. Ne, ale nemohla jsem ho litovat. Nebo snad ano? Byla jsem zmatená. Ale ne! Já přece miluju Louise a nikoho jiného. A to, že na mě ležel polonahej Naill nic nemění. Ale nevěděla jsem, jestli mi Louis věří, že mezi mnou a Naillem nic není. Proto jsem se rozhodla, že Nailla pozvu dnes k nám domů a tam si to vyříkáme. Jednou pro vždy. Ve zkušebně byla napjatá atmosféra. Naill zkoušku totálně zmrvil. Všichni už odjeli. Venku jsme stáli jen my tři. Já, Louis a Naill. "Tak Naille. Ty půjdeš teďka hezky s námi." Louis se na mě nechápavě podíval. "Ale lásko, co…" Louis pořád nechápal. Naillovi jsem naznačila ať si nasedne do auta. Rozjeli jsme se. Abyste si nemysleli, že je tady jen náš osobní život a že sláva nás opustila. Právě naopak, neopustila. Jakmile jsme někde byli, fanynky za náma letěli jak divý. Jen to tady nechci moc zmiňovat, stejně vás to nezajímá. Mě taky ne, už jsem si na to zvykla, že na každým mým kroku jsou paparazzi. Sedli jsme si ke stolu, kde řešíme všechny věci. Seděli jsme u stolu. Mlčeli jsme. Jen jsme na sebe koukali. "Ehm… tak začneme ne? Naille, tebe jsem si pozvala, abych ti to všechno vysvětlila. Spíše abychom to vysvětlili tady Louisovi." Řekla jsem a ukázala na Louise. Louis nechápal. "Mezi náma nic není!" řekli jsme pobaveně s Naillem naráz. "Protože já vím, že si myslíš, že mezi náma něco je, ale vážně ne, slibuju." A aby věřil ještě víc, dala jsem mu francouzáka. "Hm, tak já už jsem tu zbytečnej." Řekl Naill, když jsme se už asi dvě minuty líbali. Ani jsme si nevšimli, že odešel. "Hele, ale já si to nemyslel." Řekl když mi začínal rozepínat košili, kterou jsem měla na sobě. "Hele, přestaň jo?" vyprskla jsem smíchy. Stejně nepřestával. Ehm, pak asi víte co se dělo. Všude bylo rozházený oblečení a my skončili na gauči. Od tý doby, co jsme se přestěhovali jsem se hodně změnila. Já nevím, nikdy jsem na "sex" nebyla a teď jsem s Louisem v posteli, někdy i jinde, pořád. Už jsem se ani nezajímala o ten svůj "slavný" život. Měla jsem jen ten reálný. Nezajímal mě showbyznys. Ať si o mě píšou co chcou. Byla jsem šťastná. Leželi jsme vedle sebe. Louis se zvedl, aby se mohl oblíct. Musel za svoji matkou. Prej něco důležitého, ale nesmím o tom vědět. Prej zase něco k tomu překvapení, co pro mě chystají. Jeho rty se dotkly těch mých. Pak se začal oblékat. Já pořád jen ležela, přikrytá dekou. Musela jsem se smát tomu, jak si Louis upravoval vlasy. "No co? Ani vlasy si nemůžu upravit, když jsi mi je rozcuchala?" měl pravdu. Ráda mu cuchám jeho vlasy. Přijde mi to… já nevím… srandovní. A ještě srandovnější je to, jak si je upravuje. Když jsem s ním, pořád se něčemu směju. "Tak proč si to neučešeš?" měla jsem úplný výbuchy smíchu. "Lásko, vždyť víš, že nemám čas, musím si přece něco zařídit." Dál si upravoval vlasy. "Pořád něco zařizovat. Jako, kdybys mě podváděl. Nemáš nějakou milenku?" další výbuch smíchu. "Proč bych podváděl zrovna tebe? Ty jsi ta nejlepší holka na celým světe a za žádnou bych tě nevyměnil." Dal mi naposledy pusu a odešel. Byla jsem doma sama. Sama, jako každý den. Nijak mi to nevadilo. Aspoň jsem měla čas pro sebe. Napustila jsem si vanu, dala do ní koupelovou pěnu a pěkně se do ní naložila. Relaxovala jsem a úplně zapomněla na čas. Vylezla jsem z vany. Sakra, půl sedmý. Byla jsem ve vaně snad dvě hodiny. Vysušila jsem si vlasy, které jsem si předtím řádně umyla. Oblékla jsem se už do pyžama. Sedla jsem si na gauč a četla si knížku. "Lásko, jsem zpět!" volal na mě Louis zpřed síně. Samozřejmě já už v polospánku a on mě vzbudí. "Zlato, já jsem teď usnula a ty mě zase hned budíš." Sedl si vedle mě. "Promiň." Zašeptal mi do vlasů a pak mi dal pusu. "Tak to jsem zvědavá, jestli to překvapení je velký. Ale asi musí, když takhle často kvůli němu mizíš co?" pokrčil rameny a usmál se. "To ti nemůžu říct." Já protočila oči. "Nejdeme spát?" zeptal se Louis. "Od kdy chodíš takhle brzo spát?" Pro tentokrát jsem se zase smála já. Pokrčil rameny. "Jen jsem unavenej." Bylo fakt, že vypadal dost unaveně. "Tak můžeme, ale neusnu." Neodpověděl. Zvedli jsme se a šli spát. Překvapilo mě, že jsem usnula docela brzo. Asi za dvacet minut. A Louis? O tom ani nemluvím. Ani se nepřevlékl, lehl si a hned spal. Ráno jsem se vzbudila hodně brzo. Asi o půl pátý. Snažila jsem se usnout znova, ale nešlo to. Tak jsem pro změnu zase zapnula notebook. Šla jsem na twitter. Zase milion zpráv typu: Prosím, followneš si mě?. OMG, nemám na to náladu. Followla jsem si pár lidí a pak mě to přestalo bavit. Jedna zpráva byla i od Monici. "Proč se vůbec neozýváš? Ani nezavoláš. Mohli bychom taky třeba někam zajít. Haló, žiješ vůbec?" Odepsala jsem jí jen krátkou zprávu. "Ano, žiju, ale momentálně nemám čas". Lhala jsem jí. Času jsem měla spoustu, ale prostě jsem se s ní nechtěla vidět. Navíc za dva dny jedeme do Paříže. A taky za dva dny budu o rok starší. Toto ale rychle utíká. 20 let. To už budu stará babka. Nad svojí myšlenkou jsem se potichu zasmála, abych nevzbudila Louise. Notebook jsem vypla. Ha, už to mám. Už vím co budu dělat. Vzala jsem si foťák a začala fotit Louise, jak spí. On je tak roztomilej. Hodila jsem fotky na twitter. Když bylo asi pět, tak všichni fotku hned okomentovali. Zaskočil mě koment od Eleanor. "Taky jsem ho takhle kdysi fotila. Ach ty časy, ale sluší mu to." Docela mě překvapila. Kde jsou ty její narážky a urážky? Asi už pochopila, že Louise mám já a ona už ho nikdy nezíská. Zazvonil mi mobil. Šla jsem do vedlejší místnosti. Volala mi Monica. No co, popovídat si s ní ještě můžu. "Ahoj Stef! Proč se vůbec neozýváš? Copak tě už nezajímám?" řekla docela naštvaně. "Ahoj Mon, no to víš že mě zajímáš, ale já prostě nemám moc času." Odpověděla jsem pohotově. "A co jinak děláš?" zeptala se. "Já? Teď? Zrovna jsem teď došla do obýváku, abych nevzbudila Louise. Jakmile jsem řekla jméno Louis, otázky se z ní hrnuly. "A co Louis, jak vám to klape?" Ano, její tradiční otázka. "Louis spí. Je v pohodě, náramně nám to klape. Pozítří, vlastně už zítra jedeme do Paříže. Mám to k narozeninám, jen mi trochu vadí, že celý svý narozky strávím tím, že budu sedět na koncertech a poslouchat jejich písničky pořád dokola." Byla to pravda. Tam mě to bude nudit. "Ale kouknu se prostě do Paříže a to je to hlavní!" dodala jsem. "Aha, tak to máš skvělej život. Hele, já už budu muset končit, musím na autobus. Musím jet už teď ve čtvrt na sedm, abych to všechno stihla." Konečně tenhle nudnej rozhovor skončí. "Aha, tak ahoj." Rychle jsem to típla. Bylo šest. Nevěděla jsem co dělat. Počkat, v jednom nedalekým obchodě mají přece otevřeno už od šesti. Převlekla jsem se a šla. Stejně už toho tady moc k jídlu není, tak aspoň nakoupím a zaženu nudu. Všude byl klid. Tahle ráno tu žádní paparazzi nejsou. Paráda! Nakoupila jsem všechno možný. Pečivo, mléko, nějaký hnusy v sáčkách a konzervách, ovoce, zeleninu, něco k pití a hlavně sladkosti. Na těch jsem závislá. A Louis taky. Nebyl by den, kdybychom si nesedli k televizi a neměli v ruce třeba sáček bonbónů. Zaplatila jsem a šla zpátky domů. Tašky byly těžký jak prase. Ještě že bydlíme blízko. Koukla jsem se na hodinky. Čtvrt na osm. Nakupovala jsem docela dlouho. Ale zase jsem toho nakoupila hodně. "Lásko? To jsi ty?" volal na mě Louis. "No tak né asi. Kdo jinej má od tohle baráku klíče." Vyprskla jsem smíchy. "Třeba Harry." Vykulila jsem na oči. "On má od našeho baráku klíče? Můžu se zeptat proč? Co když mě sem chodí sledovat?" zasmála jsem se. Ten smích měl patřit až k tý poslední větě, ale Louis to asi pochopil jinak. No nevadí. "No, kdyby něco nutně potřeboval. Nebo kdyby se něco stalo. Tak aby se sem dostal." Mávla jsem na tím rukou. "A s nákupem mi nepomůžeš?" Další výtlem. "Jé, ty jsi byla nakupovat? Super." Vzal mi z rukou tašky a dal je na stůl. Okamžitě si vzal celý balení sušenek a sedl si k televizi. "Budeš tlustej." Zasmála jsem se. "No a?" smáli jsme se oba. "Ale pak tě nebudu chtít!" Asi nechápe můj humor, protože se zamračil a otočil se zpět k televizi. Nejspíše to ale bylo ze srandy. No, nějak jsem to neřešila. Máme úplně odlišný humor. Já ho mám takový ironický a on ho má prostě zábavný. Přichystala jsem snídani. "Vajíčka, jak jinak." Řekl. Pokrčila jsem rameny. "Musíme si sbalit. Zítra brzo ráno odjíždíme." Řekl s plnou pusou. "Hmm." Louis se na mě zvědavě zakoukal. "Co je? Ty tam nechceš?" zeptal se mě. Upřímně jsem mu odpověděla: "Nic není. Chci tam… jen… jen tam prostě jedeme kvůli koncertům. Víš jaká to bude nuda, když prostě budu jen sedět na koncertě a pořád poslouchat: Baby your light up of my world like nobody else." Louis protočil oči. "Stef, my tam sice jedeme kvůli koncertům, ale ty jsou vždycky až večer, takže celej den budeme chodit všude, kde si zamaneš. A navíc tam bude to překvapení." Když mi říká Stef, vím, že mluví pravdu. "No vidíš, to mě nenapadlo." Plácla jsem, abych odlehčila situaci. Ale stejně mi to vadilo. "Navíc tam bude Danielle. S tou si můžeš povídat od rána do večera. Ta ti toho napovídá." Už jsem ho moc neposlouchala. Pořád mi vrtalo v hlavě to překvapení. Co by to tak mohlo být? Napadali mě různé věci, ale všechny jsem nakonec vyloučila. Šli jsme si zabalit. Měli jsme tam být jen týden, ale sbalila jsem si radši snad půlku šatníku. "Ehm… lásko, my se nestěhujeme." Řekl, když mě viděl, kolik kufrů sebou táhnu. "Já vím, ale to oblečení se může hodit. Spát jsme šli hodně brzo, abychom byli vyspalí. Teda spíš Louis. Já jsem mohla spát, když bude Louis zrovna na koncertě. Do deseti jsem nespala. Pak jsem záhadně usnula. Zapomněla jsem si nastavit budík. "Stef, vstávej! No tak! Honem, nebo nestihneme letadlo." Budil mě známý hlas. "Hmm, kolik je?" přetočila jsem se na druhý bok. "Půl sedmý. Rychle, letadlo letí už v osm." Louis mě doslova vytáhl z postele. On totiž nesnášel, když jsme někam přišli pozdě. Nikdy nesměl být poslední. A já jsem přesný opak. Já jsem ráda poslední. Ještě že jsem si všechno přichystala už včera. Oblékla jsem se a šla do koupelny. Po ranní hygieně jsme nasedli do auta a jeli. Nesnídali jsme. Vlastně jsme ani neměli hlad. Teda aspoň já. "V kolik jsi vůbec vstával?" zívla jsem. "Už v pět." Oznámil mi. "Aha, nechápu, proč vstáváš takhle brzo." Zase jsem zívla. Už neodpověděl. Celou cestu jsme mlčeli. Mě to nevadilo, měla jsem ráda ticho. Nebyla jsem moc hlasitý člověk. Louis je zase přesný opak, ale zeď mlčel, což nechápu. Dojeli jsme na letiště samozřejmě jako první a na ostatní jsme čekali aspoň půl hodiny. "Já ti říkala, že máme ještě čas, ale ty ne, musíme hned jet." Řekla jsem se smíchem. Louis pokrčil rameny. Vzal mě za boky a přitiskl si mě s sobě. Konečně všichni dorazili. Nasadila jsem výraz alá jsem strašně velká kamarádka. Se všemi jsem se přivítala. No, s Naillem popravdě moc ne. "Tak, Londýne, teď se týden neuvidíme." Řekl Harry, když se koukal z okna. "Mě chybět ani moc nebude." Plácl Liam a Danielle do něj strčila. "Ale Liame, prosím tě." Musela jsem se jim smát. Radši jsem dala do uší sluchátka a poslouchala hudbu. MP4 mám plnou One Direction, ale ty teď slyším pořád, takže jsem našla i nějaké starší písničky, které jsem poslouchala před "One Direction mánií". Lady GaGa, LMFAO, Avril Lavigne a další. To jsem dřív poslouchala. Páni, ale nejvíc mám Avril. "Zlato?! Zlato!" volal na mě Louis. Zayn, který seděl vedle mě na mě zaklepal a ukázal směrem na Louise. "Oh, promiň. Co chceš?" vyndala jsem si sluchátka z uší. "Už budeme přistávat." řekl. To jsem ty písničky poslouchala asi hodně dlouho. "Připravit na fanynky!" řekl Zayn před tím, než otevřel dveře od letadla. "Počkat, my nejdeme VIP východem?" řekla jsem s Danielle naráz. Kluci zakroutili hlavami. Dveře se otevřeli, fanynky začali řvát. Doslova mi to ničilo ušní bubínky. Neviděla jsem nic, jen blesky foťáků a přála jsem si, abychom už byli daleko odtud. "Konečně!" oddechla jsem si, když jsme to všechno přešli a nasedali jsme do auta. "Na to si musíš zvyknout lásko." Řekl Louis, když zavíral dveře. Dorazili jsme do hotelu. Zarazilo mě ale, že nám recepční podávala jen jeden klíč. "Počkat, to jako máme všichni společnej pokoj?" nechápavě jsem se zeptala. "Bohužel jo. Ale každej má svou no…jak bych to řekl… místnost." Řekl Harry. No skvělý. Musím být na jednom pokoji s dalšími šesti lidmi. To zas bude. Doufám, že tu aspoň mají velký postele, televizi a koupelnu, ta je hlavní. Víc mě po pravdě nezajímá. Šla jsem se převléct, protože mi Louis oznámil, že někam půjdeme. Po pravdě jsem byla utahaná a nikam se mi nechtělo, ale pro něj bych klidně skočila i z mostu. Ne, to ne, to už přeháním. A přece jenom můžeme jít ven jen teď, večer pak mají koncert. Ale ještě dřív, než jsme vyšli, nabila jsem si MP4 a dala si do ní nové písničky. Strašně se mi líbí písnička od Kelly Clarkson - Stronger. Šli jsme. Já si dala do uší sluchátka a nějak moc extra jsem nevnímala okolí ani Louise. Zaklepal na mě a já si vyndala jedno sluchátko. "Co posloucháš?" zeptal se mě. Pokrčila jsem rameny. "Všechno možný." Strčila jsem jedno sluchátko Louisovi do ucha. Zrovna jsem tam měla Seana Paula - She Doesn´t Mind. Mě odjakživa bavili takový taneční písničky. "Pěkná písnička." Řekl, když dohrála a vrátil mi sluchátko. Asi má jiný vkus než já. "Kam to vůbec jdeme?" zeptala jsem se, když jsem se snažila dát MP4 do kapsy. "Jdeme se kouknout na aifelovku." Oznámil mi s úsměvem. "A kdy bude to překvapení?" zeptala jsem se a čekala, co z něj vyleze. "Brzo." Dal mi pusu. Leda, že by to byla oslava na… tří? měsíční výročí. Ne tři ne. Půl roku? Ani sama nevím, jak dlouho spolu jsme. Ale bude to určitě dlouho. Možná už rok. Nepočítala jsem to. Dny ubíhali. Každý večer jsem trávila čas s Danielle. Povídali jsme si skoro o všem. Danielle začala si začala stěžovat na Liama, že někdy v noci chrápe. Asi čekala, že si taky postěžuju, ale já vlastně neměla na co. Dneska je středa. Dneska nemají koncert. Konečně! "Dneska se dočkáš toho překvapení." Řekl mi Louis u oběda. "No ty vole! Všichni u tohohle stolu to ví a já ne, to není fér." Zasmála jsem se. "Ale bude se ti to snad líbit." Řekl Liam. Snad? Co to tak může být?! Asi ve čtyři Louis odešel a já se prý v pět mám dostavit na nějakým místě. Dal mi adresu, ale vůbec nevím, kde to je. Ale prý naštěstí mě tam někdo zaveze. Jen jsem netušila, že někdo, jsou všichni. Vystoupila jsem a vešla do budovy. Pane bože! Ne, to ne! Docvaklo mi to hned, jak jsem uviděla cestičku ze svíček a lístků z růží. Romantická atmosféra. Nesnáším to. Ale tohle, tohle jsem nečekala. Že mi to nedocvaklo hned. Šla jsem po cestičce až nahoru na střechu. OMG! Louis v obleku! Musela jsem se začít smát. Smát hodně nahlas. "Co je?" zeptal se a nechápavě na mě koukal. Smála jsem se ještě víc. On tu stojí v obleku a já v poloroztrhaných džínách. Přestala jsem se smát. Už jsem jen čekala, co z něj vypadne. Chytil mě za ruku. Ó jaká romantika. Čekala jsem na tu otázku. Zeptá se mě vůbec? Ale co když to je něco jiného, než si myslím? "Stef, dneska je to přesně rok, co jsme spolu začali chodit. Ty víš, jak moc tě miluju a tak bych se tě chtěl na něco zeptat…" Pane bože, je to tady! Asi už vám taky docvaklo, co se bude konat. Viděla jsem na Louisovi, že i on je nervózní. Já byla hodně. "… ehm… vezmeš si mě?" Zhluboka jsem se nadechla. Položila jsem si otázku. Budu s ním opravdu šťastná? "To víš, že si tě vezmu a moc ráda." Udělala jsem nejtěžší krok ve svém životě. Teď se všechno otočí o 360 stupňů. "Tak vítejte v rodině paní Tomlinsonová!" objala jsem ho. "Ale kvůli tomuhle jsi nemusel dělat takovou parádu. Vždyť už stejně jdeme pryč." Pokrčil rameny. Vyšli jsme ven. Drželi jsme se za ruce. Všichni z auta byli nalepení na oknech a koukali na nás. Zvědavě si nás prohlíželi. Nastoupili jsme. Všichni se na nás otočili. Čekali, co z nás vypadne. "S Larrym Stylinsonem je konec, Harry." Řekla jsem mu a musela jsem se zasmát. "Takže řekla ano?" zeptal se Zayn. Louis kývl. Všichni se usmívali ještě víc. "Nezírejte na nás a radši už jeďte!" nařídila jsem a všichni poslechli. No a tak to je asi všechno. Na jaře byla svatba a já se stala paní Tomlinsonovou. A jak jsou na tom ostatní? Naill si našel holku, takže už snad nikoho nebude obtěžovat, Harry se Zaynem jsou pořád singl a Liam s Danielle také chystají svatbu. One Direction ale pořád zůstane, jaká byla a to je to hlavní. KONEC!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teresa ^^ Teresa ^^ | Web | 14. května 2012 v 19:20 | Reagovat

Tak dlouhé? Přečetla jsem několik řádků, pak přejedu myší dolů a myslela jsem že tě zabiju! :D Ale jo, bylo to moc pěkné! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama