Reality os sometimes like a dream - díl dvanáctý

1. května 2012 v 21:08 | Luss |  Reality is sometimes like a dream

Po dlouhém rozhodování je tu další díl ;)


"Ježiši! Harry, honem, sanitku!" slyšela jsem ještě potichounku. Pak už jsem neslyšela nic, vůbec nic. Nic jsem ani neviděla. Zvláštní je, že jsem mohla normálně přemýšlet. Vzpomínala jsem na první pusu od Louise a na to, jak jsme spolu začali chodit. Taky na tu jeho větu: Počkej, ty se ani nerozloučíš. ÁÁ, to děsně bolí. Moje hlava. Teď jsem nemohla ani přemýšlet. Myslela jsem, že snad umřu. Najednou jsem slyšela nějaké hlasy. "Lásko, slyším mě? Zlato!" opakoval pořád někdo a stiskl mi ruku. Věděla jsem, že je to Louis. Otevřela jsem oči "Co to? Kde to jsem? Kdo jsem a hlavně kdo jsi ty?" dělala jsem si z něj srandu. "Coo? Ty mě nepoznáváš?" zeptal se mě a já už to nevydržela a vyprskla smíchy. "To byl ale blbej vtip." Zamračil se na mě. "Ale mě to přišlo strašně vtipný!" řekla jsem a pořád se řechtala. Dal mi pusu a smál se mnou. "A co se mi stalo? Pamatuju si naposledy akorát to, jak si se mě ptal, jestli mi není špatně. Nic víc" zeptala jsem se. "No, spadla jsi a tak tě odvezla sanitka. Pak jsi se asi hodinu nepohnula. No a pak jsi se probudila." Řekl a já se na něj nechápavě podívala. "Myslel jsem, že snad umřeš." Poznamenal smutně. "Ale lásko, dokud jsem s tebou, nikdy neumřu." Řekla jsem a naznačila jsem, že ho chci obejmout. Sklonil se a já ho teda odejmula. "A kdy mě pustí?" zeptala jsem se. "No, asi za týden." Řekl. Co to tady budu trčet celej tejden? "Chci podepsat revers, teď hned!" řekla jsem a chtěla se zvednou. "Ale lásko, měla bys odpočívat. Udělej to pro mě." Koukl se na mě prosebně. "No tak dobře, ale jen a jen kvůli tobě. A už ví, proč mi je, nebo co mi bylo?" nestačil odpovědět, protože přišel doktor. Podle kartičky, kterou měl na plášti, se jmenoval Colleman. Jay Colleman. "Takže slečno Tashellová." Ano, tak se doopravdy jmenuji. Stefanie Tashellová. Mimochodem, čte se to Tášlová. "Není to nic vážného. Podle nás se vám jen zamotala hlava a upadla jste." Dokončil větu doktor. Slyšela jsem, jak Louis vydechl. Asi mu spadl kámen ze srdce. Snad nečekal žádnou rakovinu, nebo tak něco. "Sice jsme počítali, že vás pustíme až za týden, ale můžete jít klidně zítra. Ale necháme si vás tu ještě na pozorování přes noc." Ještě přidal doktor a odešel. "Že ty sis myslel, že to bude horší?! A nedělej že ne." Zeptala jsem se Louise pobaveně. "Víš jak jsem se o tebe bál?" řekl a koukl se na podlahu. "Já vím, zlatoo." Řekla jsem a vrazila mu pusu. Hned druhý den ráno jsem byla připravená odjet. Jenže to neznáte Louise. Přijel o 2 hodiny díl, jen aby mě tu ještě doktoři měli na pozorování. Velmi famózní. "Zlato, pochop, že mi nic není. Kdyby bylo, asi bych nevstala z týhle hnusný nemocniční postele a neoblíkla se." Lou jen pokrčil rameny. Před nemocnicí stálo alespoň 50 fotografů a reportérů. Slyšela jsem jenom otázky typu: co se vám stalo, jak vám je atd.. Neodpovídala jsem. Byla jsem tak unavená, protože jsem celou noc nespala. V jiné posteli prostě nemůžu spát. Když jsme přijeli domů, tak jsem si šla lehnout, protože jsem spala snad už ve stoje. Usnula jsem? Ani náhodou. K usnutí potřebuju Louise a ten těžko půjde spát. Spal tam totiž u mě v nemocnici. Pak ho asi kolem druhé ranní poslali domů, beztak taky spal. Možná ne, možná nemohl usnout, jak se o mě bál. Začala jsem zase přemýšlet. Tentokrát jsem koukla na strop. Přemýšlela jsem o tom, co to bylo za skrat v mé hlavě. Sakra, to se mi nikdy nestalo. Pak jsem vzpomínala na ty staré časy, kdy jsem byla úplně zblázněná do One Direction. Nikdy, ale vážně nikdy jsem nepomyslela na to, že bych měla takový život, jako ho mám teď. Lou mě pořád obskakoval, až mi to lezlo na nervy. "Odpočiň si trochu. Mě je dobře, jen jsem unavená, nic víc krucinál!" vyjela jsem na něj. "Já vím Stef.." ou, takhle mi už dlouho neřekl. "..ale ty jsi moje všechno a nechci tě stratit. No a něco jsem ti jaksi neřekl…" řekl a já pozvedla obočí. Co mi neřekl. Co? "… No víš, byla jsi asi dva dny v kómatu." Co? To je nějakej blbej vtip? Jak jsem mohla být dva dny v kómatu? "Vždyť je úterý a včera pondělí." Řekla jsem trochu nechápavě. "Ne dneska už je čtvrtek." Prohlásil a já byla trochu zmatená. Neochotně jsem vstala, protože přišel Harry. Nechtěla jsem před ním vypadat jako troska, která jen leží. "Ahoj Harry!" pozdravila jsem ho a obejmula. "Tak co, je ti líp?" zeptal se mě Harry. Cítila jsem ze zadu pohled Louise. Žárlivý pohled. Velmi žárlivý pohled, který mě štval, ale on je tak roztomilej. "Hej, Stefanie, na něco jsem se tě ptal!" probudil mě z myšlenek Harry. "Jo.. no už mi je o hodně líp, jsem v pořádku. Jako nová, jen jsem ospalá a nemůžu usnout." Prohlásila jsem a Harry si potichounku odechl. POKRAČOVÁNÍ PŘÍSTĚ
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Teresa ^^ Teresa ^^ | Web | 2. května 2012 v 6:24 | Reagovat

Díky za informování. A wow! Na konci takové překvapení! Moc se mi to líbí a fakt se moc těším na další díl! :) <3

2 first-life first-life | E-mail | Web | 2. května 2012 v 15:37 | Reagovat

Děkuji za pochvalu, máš moc hezký blog ;-)

3 mathew mathew | Web | 2. května 2012 v 17:35 | Reagovat

Zaujimave citanie musim povedat :)

4 mathew mathew | Web | 2. května 2012 v 17:35 | Reagovat

Zaujimave citanie musim povedat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama